Název

Podzimní Tatry

Popis

S kamarádem Petrem jsme si na jaře řekli, že bychom mohli v létě vyjet do Tater a něco slézt. Koukli jsme do diářů a první společný protnutý víkend byl čtvrtý v září...takže spíš takové podzimní lezení, snad bude ještě babí léto! Víkend prodlužujeme o den dovolené a protože jsme jen dva, pojedeme klasicky - vlakem.
Ve čtvrtek večer se potkáváme na Hlaváku, vlak je nacpaný k prasknutí, kola odpočítávají glajzy a vexle a do Popradu zbývá 7 hodin... Probíráme, co a jak. V pátek něco malého na Beráncích, v sobotu přechod SJ hřebene z Beraního sedla třeba až na Pyšný štít a Jordánkou dolů, v neděli něco odpočinkového...uvidíme dle počasí a okolností.
Ráno v šest ve Smokovci ani noha, stejně tak na Hrebienku. Medvědi bručí ze křoví podél cesty. Na Slavkovském štítě se třpytí...sníh! Mezi snídajícími dáváme na Zamkovského pivko a v deset stojíme před Terynkou. Chatár se podivuje, cože tak brzo, domlouváme spaní, necháváme přebytečné věci na chatě a vyrážíme na Beraní rohy. Máme v plánu cestu v Jižní stěně, spíš takovou tréninkovou, ošahávací. Cestou přibývá sněhu i ledu. Kuolár je dobře znatelný, postupujeme k němu suťovým svahem. Vypadá to skoro na choďák (II - III), ale sníh a led nás nutí poctivě zakládat a postupovat velmi zvolna. Ještě že jsme vzali cepín! Očišťuji stupy od ledu, rukavice jsou za chvíli durch promočený. Dvě délky a jsme nahoře. Traverzujeme do Beraního sedla, kotel k Zelenému plesu je celý bílý. Okukujeme nástup na SJ hřeben směrem k Spišskému štítu, kroutíme nad Kroutilem hlavama, kudy že ta cesta za III vede. Počasí se trošku kazí, mraky se převalují přes sedlo do kotliny, vracíme se k chatě. Sníh vcelku slezl, snad přes noc nic nenapadne a půjde to. S lehkými obavami usínáme na chatě.
Ráno snídaně, třídíme materiál, jídlo, věci s sebou... No prostě než jsme se vyhrabali z baráku, bylo skoro devět. Dupáme do kopce, v deset jsme v sedle. Zkouším nastoupit na plošinku pod cestou na hřeben, ale sníh a led na lávce mi nedovoluje postupovat. Což se dá dělat, navazuji se, Petr jistí a já bez maček popolézám k plošince. Je to takové lehce mixové lezení s jedním cepínem... Prostě letní lezecká sezóna v Tatrách už skončila, prošvihli jsme těch pár pěkných dní v září... Už jsme na plošince oba, cesta vede koutem nahoru, v půlce délky přejít do plotny a pak neznatelnou spárou kolem odsedlého bloku výš. Další velmi blbý krok na šikmou plotnu se sněhem a ledem. A už jen pár metrů a přelézám na východní stranu hřebenu. Pěkně zde fičí, sníh tak po kotníky. Dělám štand a volám na Petra, dobírám lano... Petr nastupuje do cesty, pomalu se sune koutem. Postupně si uvědomuji, že jsem si nechal rozepnuté všechny větračky a každým poryvem větru ztrácím drahocenné litry teplého vzduchu zpod oblečení. Petrovi dělá potíž přechod z kouta na plotnu, trvá to dlouho, připadá mi to jako věčnost... Lano se hnulo, dobírám a už ho i vidím. Ještě ten blbý krok na šikmé plotně. Ale dal to a už je u mne. Zabalujeme se do oblečení, natahujem návleky, kapuce... Je jedenáct a počasí se zhoršuje. Navazujeme se na lano a stoupáme k Spišskému štítu. Přecházíme na západní stranu hřebenu - zde nefouká, je tu i minimum sněhu. Občas je skrz mraky vidět do kotliny. Ale tím romantika skončila. Vítr přidal na síle a donesl kupu mraků. Viditelnost klesá na cca 60 metrů. Obcházíme Spišskou ihlu a sestupujeme do Ovčiarské lávky. Výšvih několik metrů pod další věžu, traverzujeme pod Veterným štítom. Čas ale letí stejně jako mraky přes hřeben, postupujeme pomalu, občas hledáme cestu či se musíme vracet. Cesta nás zavedla několikrát zpět na východní stranu hřebenu, rukama ve sněhu hledáme chyty, pohorama okopáváme led ze skály... Petr na druhém si blbě nalezl do jednoho kouta, chytil kámen nad hlavou, ale zůstal mu v ruce. Zahodil ho, ale posypalo ho pár kamínků. Vyčistil oči a že je OK. Valíme dál. Petr se snaží zorientovat mezi vrcholy, tvrdí, že další výšvih je už Malý Pyšný. Ale nemám ten pocit a náhled dolů to potvrzuje. Loktibrada nikde. Je 16:00 a rozhodujeme se pro sestup.
V malém sedélku vidíme pod sebou kuloár valící do kotliny. Obětujeme smyci a slaňujeme. Vypadá to, že půjde slézat (byla to Malá Laštovičia štrbina). Balíme lana, pomalu sestupujeme, místy je zde sníh skoro po kolena. Sestup je náročný, občas i tak za II. Přichází kolmý stupeň, ustupujeme před ním na pilíř. Zde se již orientujeme a přesně víme, kde jsme. Začíná se stmívat, slunko nad mraky zašlo za Stredohrot. Občas se vracíme a hledáme snažší krok. Na okraji Mačaciho kotla scházíme pod mraky. Máme ještě ale kus cesty před sebou! Stmívá se velmi rychle, vyndaváme čelovky, začíná drobně sněžit. Na Terynu dorážíme po sedmé... Barák je plný turistů, místo na spaní není, chatár nás nechává přespat dole v chodbě u vstupu. Ale lidi chodí tam a zpět, chata žije. Beru věci a jdu si lehnout ven do sněhodeště, Petr zůstává v chatě. Ledová krupice buší do žďáráku, zahrabán v teplém spacáku příjemně znaven usínám. Ve tři ráno svítí měsíc a ozařuje hory kolem kotliny. Hřebeny a štíty ukusují kolem dokola hvězdnou oblohu...
Ráno přituhuje, setřásám led ze žďáráku a vstávám. Slunce olizuje temeno Beraních rohů. Jdem s Petrem na snídani. Necháváme na chatě věci a na lehko se jdem projít po kotlině. Noční sněhodéšť posypal kameny krustou sněhu a ledu. Jde se velmi špatně. U Beraního plieska to otáčíme a vracíme se. Petrovi slzí oko, jak včera koupil kamenem. U chaty dobalujeme, bágly jsou dost narvaný. Cesta dolů ubíhá, proti nám jdou ještě kupy turistů. Petrovi slušně natéká oko, vytahuji z lékárny kapky... Na Zamkovského pivko, už je tu Hrebienok a Smokovec. Sedíme v nádražce, není kam spěchat, vlak do Prahy jede v půl jedenácté. Hory se přikryly tmou, to, že jsme v Tatrách, se pozná jen podle lidí, co přicházejí na vlak...

Kategorie a štítky

Nastavení