Název

VHT - Švýcarsko 2017

Popis

V termínu 12. - 20. srpna jsme se vypravili na nějaké kopce do Švýcar. V plně naložené oktávce sedíme ve čtyřech - Eva, Dragan, David a já. Cesta v sobotním odpoledni ubíhá pozvolna, po osmi hodinách vystupujem na Furkapassu. Nocujeme kousek od parkoviště.
V chladném slunném ránu snídáme a vyrážíme na lezení tu v okolí žulových kopců. Cestou nás naviguje David, takže po relativně přímé a pohodlné cestě nejdeme, lítáme přes suťoviště nahoru dolů... David s Evou jdou lézt na Hanibala a my odbočujeme přes ledovec na hřebenovku na Gross Fulkahorn. Nástup je vcelku dlouhý, do cesty nasupujeme pozdě. První dvě délky jsou nejtěžší (4c), pak už to je za 3 - 4b. V osmé délce usuzujeme, že je čas se vrátit - je dost hodin a kazí se počasí. Slaňujeme přes prchačky na sestupovou polici a po ní k nástupu. A dolů nyní již jasnou cestou na pěšinku. Sedáme do auta na zbývající dvě hodiny do kempu v Saas Grundu. Kemp je stejný jako vloni i předloni, i naše místo je prázdné. Stavíme stan, rozsypáváme věci z auta, každý si tvoří kout svého bince... Týden zde budeme žít.
Je pondělí ráno a my vyrážíme na aklimatizační výstup. Cíl je Weissmiess s 4017 m n.m. a pro nás s převýšením 900 metrů. Dvě a půl hodky a jsme nahoře. Na cestě dolů, na konci ledovce, zapomíná tam ležet svůj cepín Dragan. To ovšem zjistíme až o úterním ránu a trošku nám to mění plány... Zatím v pondělí večer děláme zeleninový salát a noky s něčím...
Uterý a my vstáváme brzo, abychom se nemuseli tlačit s lyžaři na lanovce na Mittelallalin. Při dobalování Dragan zjišťuje, že nemá cepín... Chvíli se rozhodujeme, co a jak, poté voláme jednomu klukovi, co dělá na vlecích nad Saas Fee. Jdeme na pozdější autobus a v sedm se potkáváme se známím známého. Půjčuje nám cepín... Na lanovce je fronta lyžníků, chvíli to trvá, něž se natlačíme do gondoly. O 1500 metrů výš je sluníčko a bílo. Nedávno sněžilo, na hřebenech leží kupy nového sněhu.
Bágly máme dost těžké, jdeme do bivaku v sedle Mischabel, kde chceme spát a druhý ten dobýt Taschhorn. Vystupujeme po ledovci do sedla pod Allalinhornem a zde odbočujeme na hřeben Feechopf. Je velmi exponovaný, na obě strany upadá svah o sklonu přes 60° do třísetmetrové hloubky na ledovec. Sníh na hřebeni klidu také moc nedodá. Už jsme dále pod Alphublem, zde je prudký, 200 metrů vysoký, výšvih na jeho vrchol. Fotíme se u kříže, v dáli na nás kyne zahnutým drápem Matterhorn. Počasí se trošku kazí, začíná foukat, vítr stěhuje po kopci sníh na druhou stranu... Na druhou stranu od kříže do bivacu dnes a možná ani včera nikdo nešel. Prošlapáváme cestu prašanem, ale každou minutou se z něho stává čím dál tím větší kaše, lepí se na mačky jak čert a smůla zároveň. Ze strmě upadajícího zasněženého hřebene koukáme na bivac, který je 300 metrů pod námi. Hřeben začíná pěknou ledovou plotnou, takže na přední hroty, cepín kolmo hrotem a po čtyřech pomalu dolů. Hřeben s kupama sněhu taky žádná lábuž. Už jsme pěkně psychicky pocuchaný a tak s velkou úlevou zalézáme do bivacu - zvenku plechové, uvnitř dřevěné chatky na muřích nožkách. Kamna, WC, palandy s dekama... V kamnech už praská, s hrncem jdem pro sníh, za chvíli se vaří večeře.... Jsou tu s náma ještě tři další horolezci (šli v naší stopě za námi), také chtějí jít ráno na Taschhorn. Večer přichází bouřka, lehce sněží, vítr skučí kolem bivacu. Usínám velmi zvolna, výška přes 3800 dává tělu zabrat...
Ráno vítr zesiluje, sedlem letí mraky a zvířený sníh. Vítr znemožňuje zapálit oheň v kamnech, ale nakonec se daří. Ti tři to balí a sestupují přes ledovec dolů do Tasche. Kupodivu proti nim přichází čtveřice, která se kolem bivaku přesouvá na hřeben na Alphubel. My vyčkáváme. Kolem poledního se počasí uklidňuje, nastupujeme do pilíře Taschhornu. Vyškrábeme se na první věž. Je zde dost sněhu, výše ještě víc, takže se otáčíme a sestupujeme do bivacu. Jídlo ještě máme, takže se rozhodujeme zde strávit další noc. Já se jdu podívat do sedla na geologii a podobně. Po návratu do bivacu se mne Dragan, učitel, neopoměl zeptat: "Můžeš mi laskavě vysvětlit, co jsi tam dělal?" Nemohu, pane učiteli..., sám nevím. Večer se opakuje scénář s počasím z minulého dne.
Ráno se definitivně rozhodujeme pro sestup. Vylézáme po hřebeni na Alphubel a hle, včerejší skupina vynechala vrchol a rovnou sešla po ledovci dolů. Následujeme jejich stopu. Ledovec začíná velmi strmím svahem, odhaduji 60 - 70°. Traverzujeme a potkáváme dvojici, asi místních. Níže už ledovec nemá takový sklon, o oto více prasklin a ledových mostků. Kličkujeme doleva doprava mezi 20 metry i více hlubokými propastmi. Zde nefouká, slunce se opírá do sněhu na ledovci, stává se z něho kaše, je nám hrozné horko, ale netroufáme si zastavit, neb by někdo z našeho lanového družstva stál tam, kde fakt nechce dlouho být. Lehce po poledni docházíme do stanice lanovky Langfluh. Sjíždíme do Saas Fee a po křížové cestě do našeho kempu. Sušíme propocené věci, relaxujeme. Předpověd počasí ale není příznivá, zítra má být ještě pěkně, ale pak se už to má zkazit. K večeři rizoto a nějaké to pivko.
Pátek a my se posouváme autobusem do Saas Fee. Známí známého poslal sms, že je oblast uzavřena kvůli bouřce... Dolní stanici lanovky okupují davy lyžařů. Nás ale pouštějí (alpinisty) a vyvážejí nahoru. Prý tam ráno dost foukalo (no to je překvapení, že), tak tam ty děti s prkýnkama nechtěli pustit. My si ale užíváme klidu a dupeme do nejbližšího kopce - cestu do sedla už známe a na vrcholu Allalihornu jsme za hoďku a něco. Jsme velmi dobře aklimatizovaní, cestou dolů si prozpěvujeme, k úžasu dech lapajících turistů s guidama. Odpoledne balíme věci, dojídáme a dopíjíme zásoby a s prvními kapkami deště uléháme do spacáků. V noci je bouřka, nahoře to muselo být hustý...
Rano jen snídaně, zbalit mokrý stan a docpat zbytek věcí do auta. Krátká návštěva na přehradě Mattmark a v místním koloniálu. Pak už jen ukousat 900 km asfaltu a jsme doma.

Nastavení