Název

Alpy 2018 - Matterhorn Lvím hřebenem

Popis

Po aklimatizaci v Saas Grundu a na okolních kopcích bez odpočinkového dne narychlo večer balíme a v úterý ráno přejíždíme do Itálie, do městečka Breuil-Cervini ve výšce kolem 2050 m n.m. pod slavnou horou Matterhorn, italsky Cervino.
Proč? Předpověď slibuje dva tři dny dobrého počasí, než příjde další studená fronta. Takže rychle využít situaci.
Dnešní plán - dostat se do chaty Carrel (3835 m n.m.). Auto necháváme na posledním volném místě parkoviště a po zbalení se zkoušíme připojit ke dvěma Rumunům, kteří mají objednaný horský taxík k hotelu Abruzzi (ušetří to 2 hodiny výšlapu a 800 výškových metrů). Postupně příchází další alpinisti, taxi je zarezervované celé a případný čas další otočky dolů je velkou italskou neznámou. Proto se rozhodujeme vyrazit po svých nahoru. Slunce se opírá do zátylků, prodíráme se zástupy turistů. Po Matterhornu se převaluje mrak, ze kterého se začíná snášet déšť. Nandaváme bundy a po hodině a čtyřiceti minutách jsme u hotelu. Za zády trčí hora jak zub, pod náma městečko Cervinia. Je vidět i parkoviště a naše auto...
Drobná svačina a již dupeme pod kopec Testa del Leone (Lví Hlava). První kuloár a škrábeme se po hromadách suti, ohlazech a skalkách. Míjíme Carrelův kříž a již traverzujeme pod stěnou k Lvímu sedlu, kde nastoupíme již na samotný hřeben Maťáku. Předcházíme skupinky alpinistů, včetně oněch dvou Rumunů, co jeli taxíkem. Tušili jsme, že to bude masová akce, ale asi úplně jsme si to neuměli představit. A to nejhorší nás teprv čekalo... Bohužel se pár minut před naším příchodem k sedlu v suťovisku zřítil jeden alpinista, padal cca 200 metrů. Smutně a mlčky jsme přihlíželi k vyprostění těla záchranářským vrtulníkem...
Nastupujeme na Liongrat, míjíme skupiny alpinistů, kterým dělají problém krátké výšvihy a přechody přes skalní stupně pomocí fixních lan. Do toho všeho se opět po jižní stěně Maťáku k nám skulil mrak, ze kterého na férovku začalo chumelit. Pospícháme, abychom ještě našli místo na spaní v chatě Carrel. Po třech a půl hodinách od hotelu Abruzzi jsme na Carrlovi. Vstoupím a málem to se mnou šlehne o zem. Smrad, dusno, hic. V chatě s 50 místy k ležení a 20 k sezení je asi tak 70 - 80 horolezců. Všude bágly, lana, cepíny, boty. Postele jsou beznadějně plné. Inu na zítřek je ideální předpověď. Pomalu se aklimatizujeme na tuto společnost, podaří se mi získat místo na lavici a posléze i další dvě pro Evu a Davida. Rozpouštíme sníh, vaříme si na svém vařiči, erární je v neustálé permanenci, stojí se na něj dlouhá fronta. WC je v přístrešku u chaty, je to pouze díra ven s tureckou mísou... Venku chumelí, sníh částečně taje, jinde na skále či zábradlí namrzá. Ze spodu po hřebenu stále přicházejí další alpinisté, jen stále o poznání mokřejší, zmrzlejší a vyčerpanější.
Už jsme se pozdravili s kolegy u stolu, jsou tu Bulhaři, Rumuni, Italové, Angláni, Francouzi, německy mluvící (Němci, Švýcaři či Rakušáci, netuším), Češi - my tři a jeden pár, který dorazil těsně po nás. Venku tma, pár lidí z lavic šlo spát na postele, takže se mi daří urvat pro sebe jednu úzkou lavici, na kterou si dokažu i lehnout a rozporem noh o stůl a zeď se na ní v leže udržet. I místo pro bágl a boty pod lavicí jsem získal. V deset večer chalupa utichá, jen smrad a těžce vydýcháno stále dotírá na smysly. V půl jedenácté se rozrazí dveře a nějaký sněhulák pokřikuje, že dole pod chatou je v nouzi několik lidí, kteří se nadokážou dostat nahoru. Sbírá se asi pět chlapů a jdou jim pomoct. My v přední části chaty připravujeme horký čaj a tavíme další vodu ze sněhu. V půl dvanácté těch pět chlapů přivádí slušně zmrzlé čtyři Slováky a pět Ukrajinců. Dostávají čaj a chalupa opět pomalu ulehá. Nově příchozí už jen na zem pod stoly a dva zůstávají stát, neb už nikde není místo ani na zadek. Šli si pak ve tři ráno sednout na moje místo, když my odcházeli na výstup...
Po probdělé noci budíček ve dvě přijímám jako vysvobození z této lidské ZOO. V půl třetí již dýcháme řídký, ale čerstvý vzduch na terase chaty. Vaříme snídani, doupravujeme vystroj a výzbroj. Z chalupy pomalu vylézají další dvojice alpinistů. Taktizujeme, nechceme jít jako první a produpávat stopu. Nyní je jasno, svítí hvězdy, lehce mrzne, sníh skoro slezl, ale zůstává místy ledová krusta. První dvojce, dokonce jsou to Češi, vyráží vzhůru. Ani jsme si nenandali mačky a už jsou zpět. Že prý lano je namrzlé a klouže...
Jsou tři ráno a my vyrážíme. Ano, první lano a řetěz, který vede přes asi 5 metrů vysokou stěnu s převisem, je namrzlý, řetěz má krásnou ledovou glazuru. Stačí s ním ale trošku zatřepat, pochroupe to, do obličeje napadá trošku ledu...a ono to po něm jde. První výšvih za náma!
Abych uvedl na pravou míru náš postup. Jdem ve třech, kombinujeme sólo výstup (David) s dobíráním Evy a ta mne. Tam, kde to bylo více v pohodě, jsme šli na průběžné jištění. Tak či tak jsme byli pomalejší, než jsme čekali. Cestou nás předešli dva guidi s klienty...
Stoupáme dál po jižní straně hřebene. Další lano, další traverz nad firnem. Jsme ve stěně a nemůžeme najít cestu. Občas nalezem do nějaké spáry či komínu, ale je to těžké, tudy cesta nemůže vést. Minuty utíkají a my se točíme na místě jak holub na báni. Po skoro hodině se nám podaří najít správný směr a další řetěz již na samotný hřeben! Zde, na severním úbočí pěkně fouká a je sníh. Firn se dá tušit asi pod 10 centimerty nového čerstvého sněhu. Stoupáme na Tydallův vrchol v 4241 m n. m. Během výstupu po firnu nás zastihne východ slunce.
Přecházíme hřeben, zde skoro vodorovný a čeká nás lahůdka výstupu, část hřebene/sedlo Enjambée. Je to několik kolmých stupňů nahoru i dolů na neskutečně úzkém hřebínku. Na každou stranu upadají stěny o sklonu 50° ve firnu, na skéle ještě prudší. Hlava maká, kdyby to bylo metr nad rovnou podlahou, smál bych se tomu přelezu, takhle bez jištění jsem po... až za ušima. Překonáváme tento úsek a jsme v Col Félicité. Nad námi trčí hlava Maťáku, na vrchol necelých 200 výškových metrů a pověstný žebřík. Hlava i tělo se začíná vzpírat, únava z předešlých dnů a předešlé noci se sčítá. Tragická včerejší nehoda také klidu nepřidá. Sedím na kamenech, koukám na městečko Cervinia a na místo, kde tuším parkoviště a auto... Uvnitř hlavy hledám motivaci se sebrat a lézt dál nahoru. Nic tam nenacházím. Ale v báglu ve vaku s jídlem nacházím čokoládu. Drtím zubama oříšky a každým polknutím se hora za mnou zmenšuje. Jdem, ať už to je vyřízený!
Byly to tři délky a přichází vrchol. Po osmy a půl hodinách jsme nahoře. Maťák má vrcholy dva - italský a švýcarský. A v sedélku mezi nima je kříž. Proto fotky kříže jsou jakoby focené z kopce. Rychlé rozhlédnutí, je dvanáct přesně, takže času není nazbyt! Krom jedné dvojky, co přišla ze švýcarské strany, jsme tu sami. Jen se ale podíváme zpět na Liongrat, tak ten je obsypaný lezci. To bude něco, slézat přes ně. Hned nad prvním slaněním potkáváme dvě sympatické slečny, které byly včera na Carrlovi. A pak ještě asi pět lidi o dvě délky níže. Využíváme maximálně dvou 60ti metrových lan, slaňujeme přes dva štandy pro urychlení sestupu. Přichází hřebínek Enjambée, dojišťujeme tato nepříjemná místa. Přebíháme Tyndallův vrcholek a už jsme na sněhovém úpatí. Míjíme desítky alpinistů, kteří jdou nahoru. Vždyť jsou tři odpoledne, to nemůžou stihnout! Do toho termika na jižní osluněné stěně Maťáku vytahuje masy vlhkého vzduchu z údolí, kol hory se vytváří typický mrak, který co chvíli zahaluje hřeben do bílé tmy. Stačí trošku a začně z něho padat to bílé peklo.
Makáme dolů, co nám síly a pud sebezáchovy umožňují. Pociťujeme dehydrataci, svaly jsou kyselé, rty popraskaly vlivem sucha v ústech, slunce a mrazu. Přistihuji se, že jsem letargický. Nutím se do zpěvu, do polopatického postupování při zakládání jistítka, při slaňování. Jsme v místech, kde jsme ráno bloudili. No takhle to je úplně jesné, tak příště... Bude opravdu nějaké příště?, tady? Snad radši ani ne...
Je sedm a my slaňujeme převis nad samotnou chatou Carrel. Z terasy nás pozoruje skupinka alpinistů. V chatě je pár i těch, co tu byli včera. Na otázku potvrzujeme, že jsme byli nahoře... Lze dopočíst, že na vrcholu Maťáku dnes bylo asi tak 20 lidí, valná většina asi ráno odešla rovnou dolů a asi třicet jsme jich potkali cestou dolů, ti nemají reálnou šanci za světla dojít na vrchol, natož sejít do chaty. Buď budou sestupovat s čelovkama nebo bivakovat...
Nezdržujeme se a valíme dolů do sedla. Zde traverz kol místa pádu nešťastníka. Scházíme po nekonečném suťovisku ke kříži. Kuloárem na morénu a kol plesa k hotelu Abruzzi. Je tma. Pěšinka v pastvinách se občas ztratí, ale městečko v hloubce pod náma se pomaloučku přibližuje. Nohy vypovídají službu, záda se kroutí pod báglem. Silnička se rovná mezi domy. Pár ulic a jsme na parkovišti u auta. Je půl dvanácté večer. Na Maťáku je vidět několik světélek sestupujících horolezců. Nezávidím jim, jsem rád, že jsem dole. Něco nacpat do hlavy, lehnout a spáát...
Ráno přejíždíme do kempu pod městečkem Valtournenche, myjeme se, odpočíváme, jíme... Večer jdem na pizzu do místní restaurace. Ráno zbalit a sednou na 10 hodin do auta a domů.

Nastavení