Název

Jahn - Zimmer Gesause

Popis

Podlehl jsem lákání Kuby Turka na lezení vícedélky na vápenci v rakouském Gesause. Krom toho jsem byl zvědav na ty kopce, o kterých v Humanitě kolují všelijaké povídačky. Do akce se přidávájí další lidé, takže nakonec v pátek za úmorného vedra vyrážíme ve dvou autech na jih. Kuba s Hankou a Jonášem, já s Pedrem v jeho autě. Večer po deváté necháváme turkovic ford s věcma na spaní nad vesničkou Johnsbach, kam zítra odpoledne/večer sestoupíme. Poté přejíždíme dolů k řece Enns a na parkovišti pod Haindlkarhütte necháváme pedrovu škodovku. I zde je vcelku vedro a to nás čeká ještě cca 500 výškových metrů na Haindlkarhütte. Dupeme do kopce a v jedenáct jsme tam. Chatař trošku kroutí hlavou, že žádnou rezervaci od nás nemá, že jsem měli zavolat... Ale nakonec nás nechá přespat, chata moc plná není, v lagru spí pár lidí. Dáváme pivko a hajdy na kutě, budíček bude v 4:30.

Kuba, Hanka a Jonáš vyrážejí na cestu Schmitt&Co, za 4-. Je to 36 délková cesta s převýšením 680 metrů (od nástupu po vrchol cesty). Většina délek je za 1-2, devět délek kolem 3 a čtyři délky za 4-. Dle topa čas od chaty k nástupu 2:20, cesta 5:30, sestup 3:20.
Pedro a já jsme se rozhodli lézt cestu Jahn - Zimmer, za 3+. Je to 28 déková cesta s převýšením 500 metrů (od nástupu po vrchol cesty). Šestnáct délek je kolem 3, zbytek za 2. Dle topa čas od chaty k nástupu 2:30, cesta 6, sestup 3 hodiny.

Pro JahnaZimmra jsem se rozhodli proto, že nám přišla více obtížnostně vyvážená. Také lepší, když je v cestě míň lezců kvůli padajícímu kamení. Již v autě jsem se dohodli, že nesmíme v lezení otálet, přeci je to od chaty nahoru přes tisíc metrů, tak abychom to stihli nějak rozumně. Takže lehké délky bez jištění a ty těžší, to se uvidí na místě.

Budím se ješte před budíčkem, hlavou se honí myšlenky na očekávaným, nedají hlavě ani tělu odpočinout... Přesouvám se z lagru k báglům, snídám, dobaluji. Ostatní už také vylezli, jdem ven. Z pramene nabíráme vodu a koukáme na stěnu trčící před náma. Hmm, teď ještě ztotožnit foto z topa s realitou... Dupeme s Pedrem po pěšině, Turci se šinou za námi. Už jsme u rozcestníku. Cesta je pěkně značená, rychle stoupáme po suti, přelézáme skalky a rokle. Našli jsem první borhák, měl by to být nástup. Perdo ještě kontroluje, zda nástup není o rokli vedle, neb jsme tu za dvě hoďky, nikoliv za dvě a půl... Ale metry nad mořem sedí, takto bude ono. Je to tady, tady to je. Starej Klaus Hoi to prý leze solo bez jištění za tři hodky...
Naházíme na sebe sedáky, přilby, lezačky na karabinu - zatím polezem v pohorách. I lana jsme nechali v báglu. Vyrážíme nahoru, cesta je vyznačená červeným značením, takže orientace úplně v pohodě. Vápenec má spousty chytů, je drsný, leze se po něm krásně. Přichází první trojková délka, ale bez problémů jí překonáváme. Valíme nahoru, už jsme asi v desáté délce. Pedro jde teď na prvním a bez problémů dáváme další délky za tři. Expozice se zvětšuje, cítíme, že začíná pracovat hlava. Jsme v délce zvané fuga, je to pěkná spára a takový větší výšvih. Ale zase nepřichází větší problém, pokračujeme dál solo. Dole na nástupu vidíme lezeckou trojku, postupují nějak pomalu, asi lezou s jištěním. Dolézáme pod klíčovou délku za tři plus. Traverz doleva pod převisem, nic na nohy, ale na ruce krásný, velký madla. Ale expozice je už zatraceně vzdušná, ten traverz je na vrcholu hodně kolmý plotny. Rozhodujeme se pro průběžné jištění, Pedro jde na prvním, všude je ale naskobováno, kdo to má po cestě vyndavat.... Chytím se madel, dva přehmaty a opět krásný stupy na pohory a hurá nahoru. U štandu balím lano na sebe, co kdyby po cestě bylo ještě potřeba. Na další polici je vrcholovka, zapisujeme se. Pedro kouká na hodinky a řiká, že neví, co budem dělat odpoledne, neb jsme za polovinou cesty a je 9 hodin. S poznámkou, že pivo čeká na Hesshutte a že není čas otálet se chytáme skály. Jdu na prvním. Přichází orientačně náročnější terén, ale pokaždé, když už jsem doufal, že jsem zakufroval ve směru, jsem někde opodál našle červený puntík... Tak zase nic, valíme dál nahoru.
"Hele, mne nebaví to lano táhnou kolem krku, dám ho do báglu. Koukni do topa, zda tam je ještě něco" povídám. Pedro roztahuje propocené papíry z kapsy u kalhot. "Ty vole Radime, už to asi zbalíme všechno, máme sice ještě 5 délek před sebou, z toho jednu trojku, ale to je tenhle komínokout, ten vypadá dost zadara...". Lano v báglu, ruce ve skále, kout byl fakt zadara. Stěna se pokládá, olizují nás paprsky slunce dosud schovaného za hřebenem Hochtoru. Je vidět kříž a lidé. Jsme na hřebenu, na vrchol nám zbývá nějakých 80 výškových metrů. Stojíme u kříže, je dest hodin. Dali jsme to za tři hoďky jako starej Klaus...
Povalujeme se u kříže, Pedro dohání spánkový deficit z noci. V dálce na hřebenu u Festkoglu vidíme postavičky. To by mohli být Turci. Možná... Píšeme jim sms, ale je tu špatný signál, zpráva neodešla. Zvedáme se a valíme po hřebenu a dolů do hutte na pivko. Cest je lehká ferrata, ale vše jde lézt krásně po skále. Zde vápence jsou pěkně zkrasověný, škrapy a ústí děr, kam se podíváš. V ceste je vcelku dost lidí. Za dvě hoďky jsme na hutte, pivko a sušení propocených věcí. Slunce pálí, i zde je přes dvacet stupnů a lidí o to víc.
Valíme krasovým údolím přes pastviny, sestup začíná být vcelku monotóní. Na chvíli sedáme v polostínu modřínů, svačíme, lehký šlofík. Co pak Turci, už také sestupují? Telefon bez signálu mlčí. Žádná zpráva. Dupeme z kopce, teplo je čím dál tím vlezlejší. Cesta nás ve čtyči odpoledne vyplivne přímo u turkovic forda. Ještě že máme u sebe druhé jejich klíče! Větráme auto, plechovkové birelly už leží v potoce pod kamenem. Ve stínu lip pozorujeme cvrkot v horské vesničce. Je skoro pět, birelly zchladili naše útroby a i telefon se probral. Kuba volá a slavnostně oznamuje, že už jim zbývá poslední dékla na vrchol! To je teda vrchol! Co tam tak dlouho dělaj? S Pedrem nevěřícně licitujeme o možnostech tak velkého zdržení. Počítáme, za jak dlouho dorazí sem k nám. Devátá večer. Hmm, tak to tě pic. Sedáme do auta a jedeme dolů k druhému autu. Přesedáme a jedeme do Admontu do cukrárny na kafe. Projdeme se po centru městečka. Vracíme se na parkoviště k fordu, jdeme sevykoupat do Ennže. Koupel byla velmi příjemná. Je devět a od Turků přichází zpráva, že už slanili z hřebenu! Přepočítáváme čas jejich návratu na parkoviště v Johnsbachu. To tam budou tak před jedenáctou! Přejíždíme autama do Johnsbachu, forda necháváme na parkovišti. S myšlenkama na spánek a případnou záchranou akci v sestupu zbloudivším lezcům odjíždíme hledat místo k ulehnutí. Loučka u řeky nedaleko Admontu za balíky sena, toť ideální útulna pro naše znavená těla. Rachotící vlak údolím v deset večer bylo to poslední, co jsem registroval z tohoto zážitky nabytého dne.
Ráno za svítání jsme vstali a s pohledem na hřeben Hochtoru jsme zbalili sakypaky. V mobilu zpráva, Turci dorazili k autu v půl dvanácté... Ok, vyrážíme domů hned teď, než bude vedro a pojedou všichni (turci).
A co Turci? Prý jistili skoro všechny délky, na vrcholu cesty zjistli, že k sestupu musejí kus po hřebenu, který je kolem 2, takže jej jistili také, poté trošku hledali místa k slanění... No prostě si to užili. Podrobnosti (pikantní) jistě brzo na horydoly.cz...o)).

Nastavení