Název

VHT - švýcarské 4tisícovky a Mont Blanc

Popis

Co to je vlastně VHT? Prazáklad horolezectví, alpinismus. Pohyb v horách tak do III. stupně UIAA. Pohyb po ledovci. Tak asi to jsme podnikli v týdnu od 19. do 27. srpna. Celé osazenstvo tvořili: DavidZ, OndřejK, EvkaM a moje maličkost. Na akci nás odvezla a přivezla zcela plně až po rakev na střeše naložená toyota.
0. den - pátek - odjezd z Pha kolem druhý. Předpověď na sobotu špatná, měníme program a místo sobotního lezení v okolí Furkapass to směrujem rovnou do kempu v Saas-Grundu. Sotva stíháme před půlnocí autovlak do Vispu. Před druhou ranní dojíždíme do kempu, stavíme velkostan pro 6 lidí a usínáme...
1. den - sobota - mraky jsou asi tak ve 3000 m.n.m, není moc hezky. Snídáme zbytky z Pha a vločky. Procházíme výstroj a výzbroj, Evka má takový divný botky. Zamítáme možnost, že by to byly boty do hor a jedem do města koupit pohorky. Využíváme permice, které jsme nafasovali coby ubytovaní v kempu (jsou platné na lanovky a autobusy v Saas-Grundu a Saas-Fee) a vyjíždíme po městěčku a lanovkou na Hohsaas (3101 m.n.m), kde se projdem jen koukolem stanice lanovky. Mraky se převalují. občas vykoukne kus hory a ledovce. V kempu vaříme těstoviny a balíme na další den.
2. den - neděle - vyrážíme na Lagginhorn (4010 m.n.m). Ráno v půl šestý na nohou, děláme snídani - vločky, dobalujem, abychom v 7:15 byli u lanovky na Hohsaas. Poslední jede 16:30, takže máme 9 hodin na výstup a sestup (900 výškových metrů). Cesta vede přes ledovcovou morénu a pak krátkým výšvihem na jihozápadní pilíř. Pak dál přes malý ledovec přímo v úpatí Lagginhornu na jeho severozápadní pilíř a jím až na vrchol. Před dvanáctou jsme tam. Je tu vcelku dost lidí, guidové se svými klienty i sólisté. Bohužel jednomu to ujíždí a strhává sebou pár pěkných šutrů, které nás jentaktak minou... Kolem třetí zastavujem na ledovci na krátkou pauzu. Pukání a dunění v ledovci nás popohání jít dál. Již na dohled lanovky zjišťuji, že jsem na ledovci nechal ležet foťák! Fak supr. Budu se muset vrátit, čímž nestihnu lanovku a buď budu muset po svých 1500 výškových metrů dolů či se domluvit v hutte na přespání. Schovávám bágla, loučím se s ostatními a makám zpět. Na hřebeni potkávám trojici a to, v co jsem doufal, se splnilo. Nesou foťák. Vřelé díky a makám zpět. Ostatní počkali, když viděli na hřebenu onu trojici a moje otočení zpět. Lanovku stíháme akorát. Večer v kempu sprcha a vaříme rizoto. S dobrým pocitem, že po horách chodí slušný lidé usínám.
3. den - pondělí - přesun na Mischabelhutte (3329 m.n.m). Nikam moc nepospícháme, čeká nás 1000 výškových metrů po hřebínku na chatu a tam nocleh na úterý. Snídáme (vločky) a o půl deváté se cpem do busu na Saas-Fee. Jsme tam cobydup. Přes penziónové městečko plné turistů a pracháčů se přesouváme k lanovce na Hannig (2336 m.n.m). Z horní stanice je výhled na sportovní areál pod Allalinhornem. Ledovce září bělobou, níže z špinavých séraků se valí obrovské vodopády. Traverzujeme po dvou údolích, po mostcích překračujeme bystřiny. Přichází hřeben, na kterém o 900 metrů výše sedí Mischabelhutte. Je děsný vedro, pot se z nás jen řine. Stoupáme vcelku exponovaným hřebenem, na hodně místech kramle a ocelová lana, i žebřík tu je v jedné pasáži. I přes to je tu vcelku rušno, nahoře předbíháme pár klasických turistů, dolů míjíme podobně vyhlížející borce. Ve tři jsme na chatě. Ubytujem se a relaxujem. Zítra nás čeká brzké vstávání a třetí nejvyšší vrchol skupiny Mischabel, Nadelhorn (4327 m.n.m). Chatařka to má slušně oganizačně najetý - první snídají ve tři ti, co jdou na Lenzspitzi, napůl ve čtryři a v pět ti, co jdou na Nadelhorn. Vydatná večeře a spaní ve výšce přes 3km. Nejdražší noc asi mého života (nocleh + polopenze 76CHF - cca 1900,- Kč). Srdce je jak rozjetej vlak po českych kolejích. Měl jsem pocit, že jsem vůbec nespal, nebýt toho, že v pul čtvrté zazvonil budík a vzbudil mne...
4. den - úterý - Nadelhorn. Z okna chaty je na hřebeni videt had čelovek. Jinak pár hvězd a tma jak v pytli. Balíme a jdem na snídani. Jíme...vločky, suchary s máslem a veselou krávou. Čaj v termoskách je připravený, dobalujem. Dole v hale chaty guidové kontrolují své ovečky, utahují jim řemeny na mačkách a podobně. Vyrážíme, je teplo, 4°C. Po hodině jsme na ledovci, navazujem se a pokračujem k severu. Na hřebeni Lenzspitze je videt řada světélek, i před náma je několik družstev. Přichází krpál na hřeben Nadelhornu, zde nás zastihne východ slunce. Na vrcholu je vcelku rušno, na zledovatělém firnu se sotva vyhýbáme s těma, kteří se již vracejí. Bohužel jsme svědky situací, že klienti jsou podělaný až za ušima, sotva se drží na mačkách, guidové se je snaží rozhýbat či jim na skalních hranách opravují výstroj (utahují mačky) atd. Později se shodujem, že kopec v pohodě, ale nejvíc nás ohrožující bylo chování některých lidí.
Na chvilku se uvolňuje vrcholek, pózujeme před foťákem. V dálce je vidět Matterhorn i Mont Blanc a řada dalších vrcholů. Obracíme se a valíme zpět na chatu. Na chatě oběd z vlastních zásob a pokračujem dolů. Vzduch houstne a teplota se zvyšuje. U bystřiny pod hřebenem mácháme nohy v ledové vodě a sušíme propocené boty. Lanovka do Saas-Fee a chvíle čekání na autobus. Několik kroků do kempu a zde se vyvalit a odpočívat. Vaříme těstoviny s něčím.
5. den - středa - odpočinkový. Ráno posnídáme něco vloček a klidným tempem vyrážíme na autobus, kterým se nacháme vyvézt údolím o 600 výškových metrů k přehradě Stausee Mattmark. Studujeme technické dílo vodní elektrárny. Do nádrže podzemními přivaděči jsou svedeny tavné a dešťové vody z okolních ledovců. Voda z nádrže je pak vedena štolou 22 km dlouhou s převýšením 1300 metrů do hydroelektrárny.... Večer veříme těstoviny s něčím, balíme co jde, neb zítra se přesouváme do Francie.
6. den - čtvrtek - Chamonix - le Fayet - camp na Téte Rousse. Balíme stan a snídáme (vločky). Vyrážíme, máme před sebou 3 hodiny cesty autem. Už se to blíží, mezi kopci se objevil první z vrcholů masívu Mont Blanc. Sjíždíme do Chamonix a dále do le Fayete. Zde hledáme parkoviště, nacházíme místo poměrně daleko od stanice Tramway du Mont Blanc. Chystáme se na Blanc expadičním stylem ;o) takže stany, spacáky, jídlo a vaření sebou. Je vedro k padnutí, cestou přelézáme nějaké ploty, neb se nechcem vracet...
Rezervace funguje, lístky máme na čas 12:20. Tramvaj je jak z muzea, lavice dřevěné, ale má to svojí romantiku. Vlak vyráží skrz město a začíná stoupat. Z 600 do 2372 m.n.m. mu to trvá přes hodinu a čtvrt. Je to taková vyhlídková jízda. Konečná stanice je taková nedokončená, jako kdyby si stavbaři řekli "a teď to zapíchnem". Vláček vychrlí dav lidí, o něco větší dav vdechne a se skřípěním zmizí v tunelu. Drobná to komplikace, rezervace na cestu zpět se dá uskutečnit až v den odjezdu. No, snad se vejdem. V dáli se z Aiguilles de Bionnassay plazí ohromný ledovec do údolí pod stanici tramvaje. Dupem do kopce, na camp máme ještě 800 výškových metrů. Skála je rozpadlá, ledovcové morény se střídají s ohlazy a prašnými úseky. Potkáváme pár Čechů, co jdou shora. Ale také míjíme kupu Čechů, co jdou nahoru...
Camp je na kraji ledovce, chata je plná, dá se půjčit stan i spacák. Jen míst na spaní (kamenné ohrádky) je málo. Stavíme si stany a pokoušíme se odpočívat. Je to tu samý Čech a Slovák. Postupně zjišťujeme, že je to jeden autobus a že to má být jakýsi zájezd... Další situace jen nastíním: "jé, kluci, vy vypadáte, že tomu rozumíte, jak se nandavají mačky na boty?"; "to lano na ledovci je nutné?, "a co přilby, tu nemusím mít, že?"; "oni tam padají kameny, tak tam teda určitě nejdu" atd. Vypadávají nám oči z důlků, nevěříme svým uším. Vždyť oni se chystají jako do Krkonoš na Sněžku! Ano, odtuď je Mont Blanc vysoký jako Sněžka, ale od moře (1600 metrů nahoru)! Lidi pokřikují dlouho do večera, sotva jsem zabral...
7. den - pátek - Mont Blanc. Budík mne rozhýbává ve 23:30 ještě 6. dne. Dobalujeme, přemýšlíme o grand couloir, ze kterého se večer ozvalo několik kamenných lavin. Kouknu po snídani a žaludek se mi sevře - vločky... Nacpu to do sebe, utáhnu boty a jde se na to. Je 0:30. Kolem v kempu se srocují České davy, přes ledovec proběhli už dvě dvojice. Nastupujem do stěny, trošku kufrujem ve směru, ale už jsme u kuloáru. Nasloucháme a pak po jednom spěšne překonáváme oněch nebezpečných 50 metrů. Stoupáme pilířem. Pod náma se kupí čelovky, zdá se, že skupina také zakufrovala v nástupu, o to lépe, máme teď klid a prostor v cestě. U staré opuštěné chaty Gouter (3830 m.n.m), obsypané odpatky a lidskými výkaly, jsme za dvě hodky. Navazujem se a šlapem k nové chatě Gouter, ze které proudí guidové se svými klienty a spojují nás do dlouhého světelného hadu. Počítám, že je před náma cca 50 lidí, co vidím. Přichází první ledovcový kopec, Dome du Gouter, jdeme pěšinkou cikcak jak vláček. V Col du Dome dáváme svačinu a pozorujem světýlka na kopci. Hvězdy a svit měsíce dávají tušit majestátnosti kopce před náma. Ještě zbývá 600 výškových metrů! Šlapem dál, již se rozednívá, cesta vede po hřbetu, kde jsou veliké převěje a séraky. V místě odtrhu velké sérakové desky se překračuje pěkná trhlina a vystupuje cca 4 metry vysoká ledová stěnka. Ale je zde lano s uzly, takže na pohodu. Krok se zpomaluje, kyslíku ubývá. Další předvrchol Les Bosses (4547 m.n.m), slunce se odlepilo od horizontu. Na vrchol dorážíme v 7:30. Je zde asi 25 lidí (pár už jich odešlo dolů), člověk se neubrání pocitům euforie. Nelze si nevzponenout na své blízké, rodinu... Výhled je úžasný, slunce a stíny na horách hrajou divadlo, mračna na italské straně vypadají jak moře v přílivu. Fotíme se a pomalu otáčíme. Výstup končí až v chatě či v campu a ten náš je 1600 metrů pod náma... Slunce se opírá do svahů, začíná být teplo, odkládáme vrstvy. Potkáváme pár Čechů - mnozí další to zapíchli na Goutru či to otočili už ve stěně. Aspoň že tak, snad dojdou zpět v pořádku. Valíme, už jsme na Goutru. V grand couloir je ještě stín, supr, snad to bude v klidu. Sestupujeme pilířem, slunce začíná olizovat hrany kuloáru. Zbytek na fotkách...

Nastavení